Nasloucháte někdy kosům? Oni nám ano!

"Dobrýý den, dobrýý den!" 
zaznělo tak sladce, jako když vy, pantáto, zdravíte to hezké děvče ze sousedství.
"Rychle, pojď sem," volám na dceru, "máš na střeše mluvícího kosa!"
Dcera se zítra vdává a já ji pomáhám uklízet kolem pronajatého domu. Ale kos už se neozval.
Zato ráno, ve svatební den sluníčko se usmívalo přes okenní tabule (ještě skleněné) a k tomu zazněl budíček: "Dobrýý den, dobrýý den!" To už jsme slyšely obě. 
 
Svatba se vydařila - vždyť si ji celou organizovali novomanželé! A já se vrátila z Brna domů. U otevřeného okna v nejvyšším patře "věžáku" nastražené uši, copak asi říkají kosi u nás? Mezi zpěvem se ozvalo strohé: "bry den, bry, den".  A to ještě nebylo všechno. Z nedalekého fotbalového hřiště, teď zrovna liduprázdného, se neslo: "bijte je, bijte je!" Drsný sever, no, co chcete...
 
V tom čase jsem žila sama jen se svým hrozným zlozvykem: kdykoliv jdu ven, třeba jen pro chleba, vždycky si přiberu nějakou zmrzlinu. Už to na mě začíná být vidět. Nejoblíbenější obchůdek - Zelenina za rohem. Tam totiž prodávali  nejlepší nanuky. A tak když jsem neměla na práci nic důležitějšího, než osladit si život, zaběhla jsem si tam.
Z vedlejšího stromu se ozvalo: "prdel, prdel !"
Ty ptáku sprosťáku, co tím chceš říct? V rozčilení jsem upustila ten úžasný mražený smetanově karamelový kornout na zem.
 
Nějaký čas je už konečně mým domovem vysněné Brno.
Třináct let po svatbě dcery, jednou ráno mířím parkem k vnoučatům, abych děcka viděla ještě než půjdou do školy, cestou poslouchám ptačí zpěv a kosí "debatu":
"Dobrý den!" 
"Brý jitro!" 
"To jo, to jo!"
 
A jsem ráda na světě!

(Příště trochu drsnější téma, Jak nesbalit seniora :-))